Voda z vodovodu

Upravená voda z vodovodu je asi nejčastěji používanou vodou v evropských podmínkách

  • Voda z potrubí
    Akvadukty ve starém Římě, ve kterých voda protékala kamennými trubkami, umožňovaly plynule zásobovat vodou i odlehlé oblasti. Voda dosáhla svého cíle na základě gravitace. Shromažďovala se přírodní cestou, získávala se z pramenité nebo dešťové vody, která byla v cisternách. Voda byla díky tomu, že se dostávala do styku se vzduchem, bohatá na kyslík, dezinfikovaly ji sluneční paprsky a obsahovala malé množství solí rozpuštěných z hornin.
  • Voda z kohoutku
    Různé druhy potrubí (železo, olovo, měď, beton, azbestové desky, plasty - PVC) umožňují uzavřenou přepravu vody, což je vhodné, aby se zabránilo průniku nečistot z prostředí. Avšak problém představují látky, které se rozpouštějí z potrubí a navíc nedostatek slunečního záření může podporovat osídlení trubek patogeny, i když se používá dezinfekce. Kromě výskytu infekcí je také stálým problémem koroze a usazování vodního kamene. Na druhé straně se voda upravuje jen podle minimálních norem. Naše zásoby vody jsou znečištěny více než 60 tisíci různými chemikáliemi. Je mimořádně obtížné a drahé vyloučit je všechny za pomoci současných, zastaralých a špatně financovaných vodních filtračních systémů. Podle nejnovější zprávy Výboru na ochranu přírodních zdrojů je jedna třetina úpraven vody zastaralá.
Voda je také potravou, ale ne aby nám poskytla minerální látky (ty můžeme využívat z rostlinné a živočišné potravy), ale protony a elektrony. Při jejich nedostatku není života. Ty vytvářejí magnetické pole, které je pro nás vhodné a pro které jsou potřebné aktivní protony a elektrony. Nedostatečné magnetické pole v průběhu života vyvolává únavu a nemoci. Jako důsledek chlorování vody v ní pak chybí jedna důležitá věc, která by měla být zaručena: magnetická síla. Chlór je jeden z nejsilnějších oxidantů, proto odcizuje elektrony. To samé se týká rovněž ozonu. Při chlorování vody z kohoutku se vyloučí pouze některé mikroorganismy, jiné (jako např. viry) zůstávají, stejně jako hormony a antidepresiva z léků a mastí, které vyčůráme.
  • Chlorovaná voda
    Francouzský inženýr Louis-Claude Vincent došel k závěru, že mezi chlórem ve vodě a určitými nemocemi musí být nějaký druh vzájemného vztahu. Vincent hledal a našel příčinu v oxidačních vlastnostech chlóru. Vytušil, že biologické vlastnosti vodních roztoků jsou určovány rovnováhou mezi elektrickými částicemi.

V průběhu úpravy vody je k ní přidáváno velké množství sodíku, aby se tvrdá voda změkčila. K neutralizaci 500 mg vápníku musí být do vody přidáno 1000 mg sodíku. Lidé, kteří trpí vysokým krevním tlakem, by neměli konzumovat více než 5 mg sodíku/l; avšak pitná voda jej obsahuje daleko více. V případě diety s nízkým obsahem sodíku doporučuje WHO maximálně 20 mg sodíku. Obsah sodíku ve vodě ve většině měst je více než 300 mg; a co víc, někdy může dosáhnout až hodnoty 1000. Z vody z vodovodu často takové minerály vstupují nekontrolovaně do těla, což může vést k rozvoji různých chorob.

Vzhledem k tomu, že má voda z vodovodu často nepříjemnou chuť, mnoho lidí místo ní konzumuje minerální vodu. Ta sice chutná lépe, ale kromě sodíku obsahuje také mnoho dalších solí.

Všechna upravená a sterilizovaná (chlorovaná, ošetřená ozonem) voda má zásadité a oxidační vlastnosti. Jinými slovy neobsahuje protony a elektrony, které jsou pro naše tělo nezbytné. Kromě nedostatku elektronů a protonů obsahuje ještě mnoho nežádoucích minerálních solí.

Ve vodárnách se k dezinfekci využívá velké množství chlóru, který je levný, ale v žádném případě není užitečný pro tělo. Řeky jsou průmyslově znečišťovány, a jejich voda se velmi často rozvádí do vodovodu.

Použitá odpadní voda se opět vypouští do řek, někde v jiných oblastech v jiné zemi nebo kolonii získávají pitnou vodu „čištěním“ pomocí dezinfekce. Když se z odpadní vody odstraní dezinfekcí (proti mikrobům) škodlivé látky, znovu se vyrábí pitná voda.

Voda z vodovodu, která již obsahuje chemické látky, se do našeho domova dostává potrubím, které je vyrobeno s různého materiálu. Problémem je, že železné potrubí během několika let koroduje. Na mnoha místech se stále používá potrubí, které obsahuje azbest nebo olovo. Chemické látky ve vodě rozpouštějí různé sloučeniny z potrubí. Z tohoto pohledu jsou nejvíce nebezpečné trubky z polyetylénu. Nejlepší je, když si vodu čistíme doma.

Ve vodě z kohoutku je chlór. Odborníci téměř v každé zemi doporučují minimální dávky chlóru, ale ve většině případů zapomínají na maximální. Během skladování se část chlóru vypaří, ale je snaha to nahradit, takže na některých místech vytéká z kohoutků zvláště koncentrovaná voda s chlórem. Podobná situace je i ve vodních nádržích.

Máte pocit, že jsme si oproti \"vodě z kaluže\" příliš polepšili? My tedy moc ne.

Přesto v mnoha případech doporučuji zvolit k pití raději vodu z kohoutku, než balenou v PET lahvích. Nicméně jsou tu i jiné možnosti. Co třeba